Příběhy klientů z terapie

Přátelé, tímto bych chtěla přispět s příběhy klientů, kteří se rozhodli podstoupit regresní terapii pod mým vedením. Tyto příběhy jsou skutečné, jen jména jsou smyšlená s ohledem na anonymitu klientů. Chci zde zveřejnit příběhy lidí, kteří se rozhodli nahlédnout do svého podvědomí a pokusit se najít odpovědi na otázky, které je provází i celý život. Sami posuďte, zda terapie mají léčivý dosah na klienta, nebo zda jsou to jen výplody jejich fantazie. Já, jelikož jsem v tom s nimi, vidím i cítím to s nimi a snažíme se najít příčiny jejich obtíží, kolikrát velmi těžkých nevyřešených traumat, bych se s jejich laskavým svolením s vámi o jejich příběhy podělila. Tak se pevně držte, bude to jízda😊 Sami posuďte, zda vás jejich příběhy osloví, nebo jen klidně tuto stránku přejdete dál. Jelikož jsem si regresní terapií prošla a nebylo jich málo, vždy mě každá prožitá událost něčím obohatila. Cítím vždy jakési tiché souznění, překvapení někdy i šokovanost klientů, jak své příběhy hlavně z dětství mohli do detailu prožít znovu a naopak, je odsunout kamsi do zapomnění.

Nenávist k dceři

Dnes budu vyprávět příběh z regresní terapie jedné klientky. Když tato klientka přišla poprvé do mé kanceláře, první čím mě zaujala byl její nevinný, čistý vzhled. Taková krásná éterická bytost, pomyslela jsem si. Cítila jsem z ní ale velkou sklíčenost a stagnaci, měla velmi smutné a prázdné oči. Ŕíkejme jí Tereza, mluvila velmi jemným tichým hlasem, jako by se bála vůbec mluvit. Připomněla mi zraněnou laňku, která čeká útok z jakékoli strany od predátora. Byla velmi plachá, ale cítila jsem, že je to velmi čistá a hodná duše. Přišla s tím, že vlastně ani neví, s čím bych jí mohla pomoci, ale cítí, že už nemůže dál. Celý život se stále někomu podřizuje (matce, partnerovi, autoritám) a bojí se jakkoli rozhodovat a netuší, proč se vlastně cítí tak moc špatně, že přemýšlela i o sebevraždě. Necítí se nikým milována a už vůbec ne sama sebou. Nechá sebou manipulovat a raději trpí, než aby se pokusila rozhodovat a stát si za svým, přestože ví, že je to právě to, co ji velmi tíží a dělá celoživotní problém. Jediné co ji pomáhá uniknout od těchto problémů je její vztah k přírodě a jediné co ji pomáhá držet se nad vodou je její práce v rodinné farmě s květinami. Velmi trpí partnerským vztahem, kdy s přítelem jsou spolu 12 let, Tereze je 32 let, ještě jsou bezdětní. Trápí ji její neschopnost opustit přítele, přestože ví, že ji vztah nenaplňuje. Kdykoli příteli řekne, že už ho nemiluje, začne ji citově vydírat tím, že přestane chodit do práce a celé dny leží na gauči a jen brečí. Matka této dívky se ho velmi zastává a ještě ho v tom podporuje a stojí na jeho straně. A takto to trvá celá léta, kdy ona nezvládne jeho zuboženost, kdykoli padne slovo rozchod. Prakticky spolu žijí již 6 let bez jakékoli intimity a ona by si přála být milována a cítit se jako žena, což samozřejmě s tímto mužem necítí. Další velké trápení cítí skrze svou matku, kdy již od dětství cítí z její strany jakousi nenávist a vlastně si nevzpomíná, že by ji matka někdy pohladila, pochválila nebo objala. Přesunujeme se tedy k terapii a Terezka se zvládla velmi dobře uvolnit, jako by i cítila úlevu, že na chvíli lze uniknout její realitě. Nabádám ji k tomu, aby se ponořila do svého dětství a vzpomněla si na napěťovou událost se svou matkou.

Vidí tmu a cítí strach, je jí 4-5 let, ví, že je někde zavřená a tuší, že ve sklepě u nich v bytovce, kde bydleli, když byla malá. Bliká tam světlo, je bouřka a štěká pes. Cítí, že se hrozně bojí a třese se (i na lůžku). Cítí se provinile a ví, že něco provedla a říká nahlas, že už to neudělá. Matka na ní křičí a říká: "to si piš, že už t neuděláš" a tahá ji za ucho ze sklepa. Vše se děje v tomto životě, jsou to její vzpomínky z raného dětství. Matka ji mrštila do schodů nahoru. Vše se stalo proto, že si Terka často jako malá chodila ven, aniž by to doma řekla. Utíkala do přírody kde se cítila nejlépe a chtěla se jen procházet a cítit se krásně. Do sklepa utekla, když ji matka hledala a nemohla ji najít a byla šílená strachy a zlobou.

2. příběh: jdeme do další události s její matkou. Tečou jí slzy po tváři a říká, že ji její matka nechce. Že nechtěla, aby se narodila. Vidí se jako malé asi 2 měsíční miminko. Z matky velmi cítí nenávist k ní, že ji nechce, protože ji má s jejím otcem. S jejím tatínkem už nechtěli být spolu, ale do toho maminka otěhotněla a brala ji již od zjištění těhotenství jako přítěž, že bude muset zůstat s otcem. Ona jako miminko k ní cítí čistou lásku a nechápe, proč to její maminka nevidí, necítí, to čisté světlo, které k ní vyzařuje a jak moc ji miluje. Cítí od matky, jak ona je příčinou toho, proč musela zůstat s otcem dále, cítí, jak by ji nejraději zakroutila krkem (přímo takto citovala), že se na ni nemůže ani podívat, jelikož je podobná otci a ona to nesnese. Vnímá u sebe nějaké světelné bytosti, které ji hladí a utěšují.

3. příběh: v další epizodě se posunujeme zpět do minulých životů s její matkou. Vidí se asi jako 30 letá žena. Je v otrhaných šatech a uvázaná v řetězech. Má špinavé a bolavé nohy a modřiny. Ví, že je týrána nějakou ženou (její matkou). Ví, že něco provedla a ona se jí takto mstí. Ptám se jí, co se stalo, že ji takto vězní a mučí. Vidí se jako velmi nešťastná a nejspíše i bláznivá. Vše se událo velmi rychle. Tereza milovala velmi svého muže (současného otce) se kterým čekala dítě. Když se její dítě narodilo, tato žena jí ho ze žárlivosti udusila v postýlce jako novorozeně polštářem. Udělala to proto, že i ona již byla těhotná s tímto mužem a nechtěla být sama v té době s dítětem bez manžela. Tak se rozhodla pro tento krutý čin. Tereza se díky této tragické události zbláznila, jelikož se viděla jako zanedbaná a pomatená žena. Vidí se jak bere její narozené dítě a utíká s ním v noci pryč ke skále, kde ho ze zoufalství hodí dolů. Vše kvůli tomu, že ji opustil partner a přišla o dítě. Stále opakuje, že to udělala ze zoufalství a touze po pomstě. Proto viděla svou matku, jak ji na začátku tohoto příběhu mučí a vězní, trápí hlady jako pomstu za své mrtvé dítě. Nakonec umírá, její tělo nevydrželo hladovění a mučení.

Terezka hned při ukončení terapie říká, že už chápe tu nenávist od matky vůči ní, která opravdu mohla vzniknout nevyřešením těchto konfliktů, nedošlo k pochopení a odpuštění. Chápe i své chování v tomto životě, vztah s jejím otcem (kde cítí více ochranu a bezpečí), kdy i otec se cítí manipulován svou ženou a vždy raději ve všem ustoupí, ale vůči své dceři se cítí více zavázán a proto jí dává více bezpečí a lásku. Matka na ni žárlí, že mají spolu lepší vztah, přestože k jejímu otci se stále celý život chová vlastnicky.

Proto bychom nikdy neměli podceňovat to, co cítíme k určitým osobám, pokud nás k někomu stále něco velmi silně táhne a máme pocit jakési připoutanosti, nemožnosti uniknout, jistě jsou zde nevyřešené situace, emoce, spojení, sliby a činy nás stále staví do podobných situací, abychom se mohli příště zachovat lépe a stále neopakovali stejné chyby. Velmi těžké je to u křivd, nenávisti, když někoho připravíme o život, v těchto silných negativních zážitcích se jedná o karmické zatížení a jsme pak vystaveni stejným zkouškám, jako kdysi dříve.

Terezce je po této terapii mnohem lépe a při další terapii mi přinesla vlastnoručně natrhanou kytici z jejich farmy. Moc mě tím dojala a pro mne je to důkaz, že to vše, i když to není vždy příjemné MÁ SMYSL.

                                      Nemoc je dar!

Nemoc je dar, kdy nám naše duše prostřednictvím těla ukazuje, že jsme chybovali. Nemoc, je-li správně pochopena, přináší ulehčení tělu a mír duši. Nemoce nás provází již od pradávna a bude nás provázet až do skonání věků, protože ke správnému smýšlení a jednání nám skoro vždy něco chybí. Nedokážeme jít stále po úzké čáře, která vede středem naší osudové cesty. Každý krok mimo tuto dráhu zasévá do našeho těla sémě oprav. Co nás hodně a často trápí v duši, co v našem jednání není nejen nám, ale i obecně prospěšné a již dlouho trvá, to se odráží na našem těle. Z čeho jsme vykolejili, to máme možnost nemocí, která nás brzdí, nebo zastavuje, napravit a vyrovnat. Sami v sobě hledejme zdroj nemoci i pomoc k uzdravení. Naučme se využívat intuici, rozum a cit k tomu dívat se na své nemoci jak fyzické, tak duševní, jako na dar a pomoc nám ukázat, kde jsme se vychýlili, zastavili, kde opakujeme stále stejné chyby. Nezapomínejme i na své děti, protože ti jsou nejvíce vnímaví a ukazují nám prostřednictvím jich, kde jsme už nebyli schopni pomoci sobě. Poté přichází zrcadlo, jelikož odráží nás samotné, naše slova a činy. Není potřeba se zlobit na sebe nebo na své tělo, že je opět slabé a nemocné, ale uvědomit si, že nás chce naše duše prostřednictvím těla zastavit, abychom si uvědomili, kde jsme se vychýlili. Že na naše zdraví má velký vliv na náš klid, naše vnitřní nastavení. Naše myšlenky, postoje a konkrétní skutky rozhodují, který orgán nás na souhrn chyb ve stravování, výdeji energie i v našem konání upozorní. Najít kořen nemoci v jednání a smýšlení člověka, podpořit tělo i ducha vhodnou stravou, bylinkami, cvičením či masážemi je úlevné, ale nejdůležitější je náš vlastní vnitřní život, naše nastavení sama k sobě, k druhým a světu. Je jistě povzbudivé, když žijeme zdravě, staráme se osvé tělo, ale vnitřně nás něco užírá, stavíme se nepřátelsky k sobě nebo ostatním, pak to vše okolo jen mírně tlumí proces, který jednou vybuchne a projeví se formou nemoci, dříve či později. Proto se nezapomeňme starat hlavně o svou duši, své nastavení k sobě i k druhým, jelikož je to to nejdůležitější, jak se projevujeme. Naše duše mluví za nás a pokud ji neposloucháme, dříve či později onemocníme buď tělesně nebo duševně. Jednou z mnoha možností a velmi účinnou metodou je regresní terapie, kdy máme možnost si poslechnout své bolesti, strachy, které máme hluboce uložené a velmi často jsou kořeny z dětství a minulých životů. Touto metodou uvolníme tyto nezpracované emoce, pochopíme jak své jednání z minulosti, tak druhých. Nejen že dojde k pochopení sebe sama, ale i ostatních, nastává v našem těle ozdravný proces a nemoci ustupují a dokonce i natrvalo mizí. A hádejte proč..., protože konečně nasloucháme své duši a intuici a jsme schopni takto uvolnit stará traumata a bolesti, jsme schopni pochopit opakující se události v našem životě a změnit tak své jednání a vnitřní nastavení. Proto bychom měli vzít zodpovědnost do svých vlastních rukou a upřímně si přiznat,že si nemoci vytváříme svým vlastním vnitřním nastavením a jednáním. Zákon akce a reakce. Ale z tohoto bludného kruhu lze vyjít tím, že když už nemoc propukne, zpomalíme, zastavíme se a začneme naslouchat. Buďme laskaví sami k sobě i k ostatním.